Dokud to půjde, chci lézt

Adéla Bajerová z Velkého Meziříčí se od devíti let věnuje lezení. Nyní je jí patnáct, je studentkou kvinty velkomeziříčského gymnázia a lezení má jako hlavní zálibu, která pohlcuje veškerý její volný čas. Jezdí na celorepublikové soutěže a letos se drží v tabulkách mezi pátým až osmým místem. V budoucnu by chtěla pracovat se zvířaty, láká ji veterina, nebo taky fyzioterapie. A v lezení hodlá vytrvat. „Chci se mu věnovat pořád, co nejvíc. Dokud to půjde, chci lézt," říká.

Áďo, co je na lezení to nejlepší?

Různorodý pohyb. Každý krok v boulderu nebo v cestě je jiný, musím zapojit celé tělo i hlavu. Řešit problémy.

Je pro to důležitější fyzická nebo psychická zdatnost?

Určitě obojí. Musíte přemýšlet, kam dát ruku, nohu, co v dané situaci udělat. A k tomu mít i schopnost fyzicky to zvládnout.

Pociťuješ nevýhodu v tom, že jako dívka nemáš asi takovou fyzickou sílu jako kluci?

Ani ne, myslím, že na tom úplně tolik nezáleží. Spíš občas hraje roli výška postavy, že člověk dosáhne dál. Ale jenom ta fyzická síla ne.

Kde jsi s lezením začala?

Začala jsem lézt tady ve Velkém Meziříčí v oddíle Lezu v Mezu. Přivedla mě k tomu kamarádka. Sama jsem vůbec netušila, že tady nějaká stěna je. Zkusila jsem to a chytlo mě to. Od samého začátku je mým trenérem Milan Salaš, všechno, co umím, mám od něj. A teď v létě ve Francii jsem trénovala hodně s Olinem Klapalem.

Jaké druhy lezení děláš a které z toho máš nejraději?

Dělám lezení na skalách i lezení na umělé stěně. Celkově se lezení dělí na tři disciplíny. Bouldering, což jsou krátké, technicky náročné a často silové cesty. Lezení na obtížnost, to je na vytrvalost, kdo doleze v té cestě nejdál nebo nejvýš. A potom lezení na rychlost, kde se měří čas. Baví mě bouldering a lezení na obtížnost, v tom mám zatím lepší výsledky.

Trénuješ hlavně tady na umělé stěně nebo i venku?

Na umělé stěně trénuji nejvíc, hlavně tady a taky v Brně, kam mě vozí rodiče. I na skály jezdíme, hodně do Moravského krasu, i s oddílem. A teď v létě jsem byla poprvé ve Francii v Céüse.

Dá se Céüse, co se týče obtížnosti, srovnat s Moravským krasem?

Hlavní rozdíl je ten, že v u nás v krasu jsou skály hodně oklouzaný, protože po nich leze moc lidí. Ve Francii to bylo o dost lepší. Ale těžký cesty si zkouším tady i ve Francii.

Podařilo se ti ve Francii zdolat něco, čeho si hodně ceníš?

Určitě. Byla to cesta Lapinerie, která má obtížnost 7b. To je zatím to nejvíc, co jsem zvládla. Je pár lidí v mé věkové kategorii, co vylezli i 8a, ale moc jich není.

Ve Francii sis sáhla na dno svých fyzických sil?

To jo. Ráno jsme vstali, nasnídali se a vyrazili ze základního kempu nahoru na skály. Už jen ten výstup dával zabrat. Potom jsme celé odpoledne až do večera lezli po skalní stěně a večer scházeli dolů do kempu. Bylo to náročné. A třeba tu cestu 7b jsem lezla víc dní. Zkoušela jsem to víckrát, dokud jsem ji nezdolala.

Co ti to dalo?

Určitě mě to posunulo, získala jsem hodně zkušeností. Myslím si, že jsem i hodně natrénovala.

Kam jinam bys ráda vyjela?

Určitě bych se chtěla znovu vrátit do Francie, ta je vyhlášená. Chtěla bych tam zdolat další a těžší cesty. Je jich tam neskutečně mnoho. Za ten jeden čtrnáctidenní výlet se to nedalo stihnout.

V zimě se s oddílem chystáme do Španělska, na to se hodně těším.

Jak často trénuješ?

Momentálně chodím třikrát týdně sem na bouldrovku a jednou nebo dvakrát za týden do Brna na vyšší stěnu s lanem, jedu tam většinou s rodiči. Za ten týden natrénuju třeba i deset hodin.

Děláš i něco jiného krom lezení?

Občas, když je čas, jdu běhat nebo zkouším něco z gymnastiky. Hodí se mi to i pro lezení.

Dá se při tom stíhat škola, navíc gymnázium?

Snažím se ji stíhat, ale kolikrát se musím učit o přestávce, protože toho času moc není.

Jak takový běžný trénink probíhá?

Trenér vymýšlí cesty a my je zkoušíme přelézt. Nyní plním individuální plán, kde mám přesně rozepsané, co mám dělat. Hlavně takové to posilování vlastní vahou těla – visy na lištách, shyby, cvičení na sílu, lezu vytrvalostní kolečka.

Kolik třeba uděláš shybů?

Tak asi patnáct. Záleží taky na tom, zda je dělám na prstech na liště nebo na hrazdě.

Bez jakého speciální vybavení se při lezení neobejdeš?

Nejdůležitější jsou boty – lezečky. A samozřejmě i pytlík s magnéziem. Když se leze na laně, ještě je potřeba lano a sedák.

Četla jsem, že ty boty mají být menší.

Ano, určitě. Já mám jednačtyřicítku nohu a lezečky mám o dvě a půl čísla menší, takže třicet osm a půl.

To musí strašně bolet.

Beru si je jen na lezení a pak si je hned sundám. V nich by se nedalo dýl vydržet.

Co tedy trpí při lezení nejvíc?

Hlavně prsty na rukou a pak trochu ty nohy. A když lezu dlouho, bolí celé tělo, všechny svaly, i ty, o kterých člověk ani neví, že je má.

Je tvým vzorem náš špičkový lezec Adam Ondra? (Trojnásobný mistr světa, má na svém kontě obtížnost v lezení 9c)

Určitě.

Jaké máš ty sama lezecké cíle?

Momentálně bych se chtěla nominovat do reprezentace, abych se mohla účastnit mezinárodních závodů. A pak chci lézt co nejtěžší cesty na skalách.

Když tě lákají ty nejtěžší cesty, určitě se při nich dostaneš i do situace, že někam vylezeš a pak to nejde tam ani tam. Na umělé stěně to asi tak dramatické není, ale co venku na skále? Přece jen, i když máš jištění, máš někdy strach?

Samozřejmě občas padám, i na skále. A párkrát se mi stalo, že jsem měla strach pustit se a spadnout. Lezeme na prvolezce a v průběhu cesty jsou místa, kde je expreska a do ní si cvaknu lano. A když už jsem kus nad tou expreskou a mám spadnout, letím přece jen kus dolů.

Měla jsi nějaký úraz?

Naštěstí ne.

Rodiče se o tebe nebojí? Máš jejich podporu?

Rozhodně mám. A bát se o mě moc nemusí. I když do Francie mě pustili pod podmínkou, že jim každý den budu volat. Jinak s tím problém neměli.

Co je tvou silnou stránkou?

Asi síla. Jdou mi silové cesty. A celkem i vytrvalost. Nevzdávám se, stane se mi, že třeba zkouším cestu desetkrát, dvacetkrát, než ji dám.

Áďo, co ti lezení dává do života?

Důvěru a zodpovědnost. Když lezu na laně, je to celé o důvěře v toho druhého, který mě jistí. A když se vystřídáme a jistím já, mám za něho v tu chvíli zodpovědnost.

Martina Strnadová

(Zdroj: Redakce Velkomeziříčsko)