Karel Rosendorf: Jak to u nás vypadalo v den po převratu

V pondělí dne 28. října 1918 byl jsem v Brně na schůzi zástupců okresních hospodářských rad. Nový zahraniční ministr rak.-uherský Andrassy krátce před tím oznámil presidentovi severoamerické Unie, že Rakousko-Uhersko přistupuje úplně na podmínky, jím pro případný mír jako směrodatné označené, zejména že sdílí jeho názory o postavení Čechoslováků a Jihoslovanů.

Že by z tohoto projevu jeho národní výbor vyvodil nějaké důsledky pro osamostatnění státu českého, neměli jsme v Brně tušení.

Na schůzi zmíněných zástupců oznámeno, že zemská samosprávná rada hospodářská – za souhlasu místodržitelova převzala do rukou – zvoleným ředitelstvím – řízení aprovisace Moravy. Prozatím že převzala Válečný obilní ústav filiálku v Brně, postupně že převezme i ostatní ústředny brněnské, které se tak stanou zemskými ústavy.

Vývoz z Moravy že zastaven a díti se může na příště jen za souhlasu zřízeného ředitelství.

Na toto sdělení následovalo vylíčení situace zásobovací a dovoláváno se účinné součinnosti okresních hospodářských rad.

V úterý dne 29. října – asi o 10. hod. – když jsem právě od obecné školy – kde se vydávalo uhlí – ubíral se do radnice, přiběhl za mnou poštmistr Appel a odevzdal mně telegram, který ho právě došel, a který obsahoval první zákon národního výboru jakožto Nejvyšší moci státní v samostatném státě Československém: Národní výbor dle telegramu toho ujal se vlády v zemích českých a vydal přechodná ustanovení o výkonné moci státní.

Poštmistr Appel žádal mne, abych s telegramem tím zašel k okresnímu hejtmanovi (Dru. Makovitzovi), a učinil pak potřebná snad opatření.

V rozčílení radostném, jásavém, které se mne zmocnilo, běžel jsem především k notáři Kappusovi, kde jsem mu s očima zářícíma četl onen telegram. Když jsem už odcházel, přišel do kanceláře přítel K. Šebesta, kterému jsem telegram rovněž přečetl.

Radost nezměrná zmocnila se obou.

Po té jsem běžel s telegramem na hejtmanství, ale na prostřed náměstí potkal jsem bledého Dra Makowitze (okresní hejtman náš, po čas války úředník vzorný, nestranný a spravedlivý) který o změně vlády v Čechách zpraven byl asi už telefonicky Drem Bulínem z Brna, a představoval se mi jako úředník státu Československého. Bylo na něm vidět značné rozpaky a projevil přání, aby se sdělení stalo opatrně, aby snad nevznikly nepokoje a nedošlo k násilnostem.

Rozloučiv se s ním spěchal jsem k radnici, tam dal jsem telegram oklepat a ihned vyvěsit na roh radnice, kde první zákon československý těšil se záhy veliké pozornosti a obléhán byl čtenáři.

Obyvatelstvo začalo se kupiti, radostné vzrušení rostlo a zmáhalo se.

S Lad. Heidem, který za mnou přišel na radnici, a který – jako obyčejně v takových radostných dobách – jevil vzlet myšlenkový a ducha revolučního – ujednali jsme, že první zákon náš dáme natisknout jako plakát na papír bílo-modro-červený, který měl Šašek na skladě z dob předválečných a že plakáty pak rozešleme po obcích a okrese; tisknout však, že dáme plakáty až odpoledne, až s Lidovými novinami dojde správný tekst prvního zákona našeho. Telegram nás došlý byl totiž na jednom místě zkomolený.

Zároveň jsme s Heidem předběžně umluvili, že o 5. hod. uspořádáme průvod a že před radnicí bude proslov.

Před tím dali jsme příkaz, aby na radnici vyvěšen byl prapor a sám už před tím ozdobil jsem dům svůj praporem.

Za krátko celé město tonulo v praporech z největší části červenobílých, něco moravského a asi dva byly trikolorové. Radost se bylo na město podívat; bylo až podivno, kde se tolik praporů najednou vzalo.

Odpoledne o 2 ½ hod. konala se schůze městské rady, kde jednáno o situaci nově utvořené a ujednáno, že průvod určitě má býti o páté hodině, že se ho všichni zúčastníme a že proslov budu míti já.

V kanceláři obecní bylo mezi tím rušno a živo. Skládaly se pořízené plakáty a opatřovaly adresami. Zároveň obstarávala se výzdoba pro večerní průvod a čistila se kancelář. Socha a obrazy císařovy odklízeny a na místě v zasedací síni, kde stávala socha císařova, postaven zapůjčený obraz Husův.

Rovněž odstraněn z vedlejší místnosti rodokmen císařského rodu a za rám – druhý den zasazen plakát s prvním zákonem československého státu.

Ve zmíněné už schůzi městské rady usneseno, že se jedno z oken radnice na náměstí ozdobí obrazem Tomáše Masaryka. Při té příležitosti zvěděli jsme, že někteří chtějí potupně – s posměšnými obřady – sundávat císařské orly, a proto, aby nedošlo k zbytečným shlukům lidí, rozhodl jsem se, že dáme ihned všechny orly sundat.

Nejprve sundán orel soudní na radnici, současně orel u Benáčků (trafika), pak na finanční stráži (dům Roučkův č. 17) a konečně na budově hejtmanství (dům Dra Veselského), kde orel byl sundáván Heidem a po vyzdvižení hozen na zem a pošlapán.

Také hostinský Pavelka musil sundat orla, kterého měl na svém hostinci.

Tak sundáni všichni orli – až na orla na hostinci u císaře rakouského (Wolfenstein), který byl sňat způsobem, jejž později vylíčím, druhý den (30tého října). Sám spěchal jsem pak domů, abych se trochu připravil na proslov, který jsem měl večer přednésti.

Heide s Golembiowským, Hradeckým a Kolovrátkem mezi tím konali přípravy k průvodu a jeho uspořádání.

K páté hodině bylo celé náměstí plno rozrušených lidí a rozdováděných dětí.

Krátce po páté hodině seřadil se u radnice veliký průvod – opravdu takový, jakého snad u nás nebylo – utvořený z dětí, studentů, Světlušek, žen, Sokolů, dělnictva a občanstva, s velikým počtem rozžatých lampionů: ve značném počtu domů osvětlena okna. Průvod ubíral se nejprve na horní město; tam – za hospodářskou školou se otočil, šel přes náměstí na dolní město až téměř k Smrčkům, tam se opět otočil, šel po Bezděkově a ulici kolem domu jednoty svatojosefské opět na náměstí ke škole, podél školy do Dalimilovy ulice a přes tuto k radnici.

U radnice, kde postavena byla mezi tím sokolská tribuna, dav se seřadil, a já vystoupil na tribunu. Než jsem proslov přednesl, zahráli trubači pod řízením kapelníka Svobody na dané znamení u Obecníku slavnostní fanfáry.

Po té jsem měl slavnostní proslov. Po mně mluvila sl. Applová, a když ona skončila, zpíván „Kde domov můj“ a „Hej Slované“.

Na tribunu hnal se pak C. H.; obával jsem se – znaje ho jako bouřliváka – aby slavnostní náladu, která se zmocnila všeho obecenstva, nějak nepokazil, a proto jsem ho snažně prosil, aby upustil od myšlenky mluvit.

H. žádosti mé potud vyhověl, že se omezil skutečně jen na několik málo slov.

Před tím nebo snad po tom, nepamatuji se již, ozvala se ze zástupu slova: „Kde je Dr. Makowitz? Ať vystoupí! Slova ta – zdálo se mně, že vyvolala jaksi trapné pocity a proto vystoupil jsem opětně na tribunu a odčinil jsem výrok ten tím, že jsem poukázal na to, že na tribunu může vystoupit jen ten, kdo je přítomen.

Ostatně, že jsme přišli jen proto, abychom se poradovali společně, že žijeme opět životem svobodným a k tomu, že nikoho nepotřebujeme. Účelu svého že jsme plně dosáhli. Zároveň jsem vyzval občanstvo, ježto slavnost skončena, aby se v pokoji rozešlo. Občanstvo výzvy mé poslechlo.

Dodávám ještě, že v pondělí před tím, - když jsem byl v Brně – konán byl rovněž průvod městem a za něho padlo několik výkřiků proti židům a také asi tři okna byla rozbita.

V úterý pořádek vůbec porušen nebyl. Na ulicích bylo sice rušno dlouho do noci, ale kolem 10. hodiny, když jsem šel z hospody domů, náměstí bylo skoro úplně prázdné; Dalimilova ulice zcela pusta.

Tak jsme oslavili u nás zprávu o veliké události – o obnově samostatného státu českého. Nechať vzkvétá a mohutní – ke zdaru a štěstí nás i našich potomků!

Vyšlo ve Velkomeziříčsku 24. října 1925

Judr. Karel Rosendorf