O proměně nejen náboženského života v postmoderně
V úterý večer jsme se sešli k prvnímu letošnímu večeru s hostem – religionistou Zdeňkem Vojtíškem. Předcházející tři večery se kvůli nouzovému stavu nemohli uskutečnit, hosté ale počítají s náhradními termíny. Sešlo se nás méně i vzhledem k demonstraci Milionu chvilek na náměstí, což však nic neubralo na kvalitě přednášky.
V jejím úvodu nám přiblížil docent Vojtíšek základní rozdíly mezi moderním a postmoderním myšlením. Zatímco mezi moderní hodnoty patří konformita vůči vnějšímu řádu, poslušnost autoritě, společenská role, objektivní fakta a data, velké příběhy, institučnost (instituce je garantem vztahů), mezi postmoderní hodnoty patří naopak vnitřní potřeby a touhy, svoboda, autonomie, autentičnost, upřednostnění vlastního názoru, intuice a třeba sebevyjádření pomocí malých příběhů (na Facebook vložím momentální zážitek).
Sledujeme posun k subjektivismu a také konzumerismu, jehož důsledky jsou například nízká ochota trpět, malá schopnost se nadchnout, ochablost vůle, neochota připouštět si otázky a problémy.
Náboženství v postmoderní společnosti pak žije v určité dichotomii. Na jedné straně mluvíme o zbožnosti objektivní pravdy, která reprezentuje předmoderní a moderní hodnoty a přisuzujeme jí objektivitu, společenskost, konformitu, intelekt, principiálnost, tradici, racionalitu, odpovědnost. Na straně druhé mluvíme o zbožnosti subjektivní zkušenosti, která reprezentuje postmodernitu s jejími hodnotami - přisuzujeme jí subjektivitu, individualismus, neinstitučnost, nutnost vlastní zkušenosti, intuitivnost, inovativnost, emoční bohatství a zábavnost).
Stojí tedy v dnešním náboženském světě tyto dva extrémy:
- zbožnost objektivní pravdy („vnější Bůh"), kde instituce (církev) je uchovatelkou a strážkyní hodnot a zbožnost je vnímána jako příslušnost k náboženství.
- zbožnost subjektivní zkušenosti („vnitřní božství"), kde člověk disponuje hodnotami podle své volby a projevy nejsou vnímány jako zbožnost ani jako cokoliv náboženského, ale spíše jako součást životního stylu. Pan docent obsáhle vyložil, jaké předsudky panují k jednomu i druhému typu zbožnosti. Dotkl se také otázky tzv. českého ateismu, který v podstatě není ateismem, ale velmi chladným až odmítavým vztahem k církvi, která v historii naší země byla často nedůvěryhodná.
Zbožnost subjektivní zkušenost pronikla do společnosti, ale nikoliv jako náboženství, mnohem spíše jako „nenáboženská spiritualita".
Pro křesťana dnešní doby je tedy výzvou, aby dovedl vyjít vstříc člověku postmoderní doby a spolu s ním pravdu hledal (nikoliv „měl"), aby dovedl tlumočit velký příběh (Ježíše Krista a božího lidu) v malých osobních příbězích, aby upřednostnil volbu před direktivností, aby měl pochopení pro prožívání nejen pro vědění, aby formální vztahy neměly navrch nad vztahy přirozenými, aby dovedl i uprostřed řádu ocenit spontaneitu a kreativitu, aby cennějším než organizovanost bylo společenství.
Důraz na mystiku (vnitřní prožitek Boha), víra v anděly, exorcismy, mariánská hnutí, evangelikální pentekostalismus (náboženství moci a emocí), poselství od Boha a různé inovativní osobnosti (Richard Rohr) pomáhají ke spiritualitě. Míru zdravosti nechal přednášející na nás, neboť je vědec.
Markéta Slámová, farářka
