16. století

Jan z Meziříčí byl katolík. Protože v té době bylo ve městě více podobojích, požádal olomouckého biskupa Stanislava Thursa o vyslání katolického kněze.

Ten sem roku 1500 poslal svého bratra Jana Thursa z Bethlenfalvy. V Meziříčí působil Jan Thurso krátce, roku 1506 se stal biskupem ve Vratislavi. Na město ovšem pamatoval i nadále, roku 1520 mu věnoval stříbrnou monstranci. Až donedávna se předpokládalo, že byla gotická. Podle posledních zjištění však se zdá, že tato monstrance byla renesanční, což by znamenalo, že to byla první renesanční monstrance v naší oblasti. Bohužel, tato monstrance se nedochovala, počátkem 19. století byla rozšmelcována a Meziříčí tak přišlo zřejmě o jedinečnou památku.

Z nekatolického tábora můžeme připomenout Beneše Optáta, který ve dvacátých letech pobýval v Meziříčí a napsal tu Postilu. V roce 1533 vydal v Náměšti Gramatiku českou (spoluautoři Petr Gzel a Václav Philomates). Psaní takové gramatiky určitě trvalo několik let, takže se můžeme domnívat, že část napsal Beneš Optát již za svého meziříčského pobytu.

V průběhu existence města se v něm usazovali různí řemeslníci. Již roku 1398 se připomínají soukeníci a pekaři. Od 14. století zde byli příslušníci řemesel starající se o stravu, oděv i bydlení - mlynáři, řezníci, pekaři, krejčí, kožišníci, ševci, tesaři a zedníci. Dále to byli tkalci, koželuzi, soukeníci s valcháři, koláři, kováři, hrnčíři, bednáři, provazníci, sklenáři. Ve městě byli též lazebníci a roku 1435 už mělo město i lékaře. Obdobím největšího rozkvětu byl konec 15. a 16. století. Z té doby pocházejí výrobky zvonařů, konvářů, hrnčířů (kachle) i kameníků (kamenné ostění). Roku 1491 vymohl Jan z Meziříčí od krále Vladislava potvrzení jarmarku na úterý po neděli Provodní. Do roku 1488 zjednávalo město na své útraty 2 hlásné na hrad ve dne i v noci. Pokud nebyli, museli se ve službě střídat měšťané sami. Od roku 1488 zaměnil Jan z Lomnice povinnost hlásky za roční plat 16 kop grošů.

V 16. století byly dobudovány kamenné hradby. Ve 20. letech 16. století proniklo do města luterství, které se stále rozšiřovalo na úkor podobojích. Roku 1528 přešel meziříčský hrad i město z majetku synů Jana z Lomnice na Jana z Pernštejna. Ten vymohl městu četná obdarování.

Roku 1548 udělil král Ferdinand I. městu „veškerá práva, milosti a svobody, jako je mají královská města“. Městu bylo potvrzeno právo vaření piva a svobodného výčepu vína. V tomto privilegiu je rovněž uveden onen rok 1009 jako rok počátku města. Významným krokem, který přispěl k udělení privilegia, byla skutečnost, že v předcházejícím roce 1547 město vyživovalo 3.000 mužů i s koňmi, které panovník do Meziříčí umístil v souvislosti se vzbouřením Jihlavy. Kromě toho, že město mělo stejná práva jako města královská, bylo zde i další privilegium, jež nám dokládá význam Meziříčí v tehdejší době. Město mělo právo pečetit červeným voskem a páni na radnici mohli sedět na židlích potažených červeným suknem.

Na Meziříčí se narodil roku 1530 Vratislav z Pernštejna, řečený Nádherný. Ten roku 1550, po smrti svého otce Jana z Pernštejna, prodal Meziříčí Zikmundu Heldtovi z Kementu.

V průběhu 16. století, za vlády pánů z Meziříčí, ale zvláště za Pernštejnů, dochází k rozvoji města, kde v té době pracovalo 23 řemeslnických cechů.. Měšťané si staví honosné domy, v Panské ulici (nyní Komenského) si budují paláce příslušníci šlechty. Jeden z nejkrásnějších domů byl dům pánů z Kozlova, postavený v roce 1547, který se ovšem do dnešní doby nedochoval v původní podobě. V letech 1528 - 29 byla renesančně přestavěna radnice, sgrafity byl vyzdoben též městský pivovar, tzv. Obecník. Na nároží naproti radnici byl v té době vystavěn palác Michků z Radostína (nyní u Hejátků), v zadní části spojený se sladovým mlýnem, kde se konaly hostiny pro přátele majitele.

Rozvoj města pokračoval i za dalších majitelů - Heldtů z Kementu. Zikmund Heldt byl muž vzdělaný. Na dvoře krále Ferdinanda I. dosáhl významného postavení - byl místokancléřem českého království, radou a důvěrníkem krále a vychovatelem jeho synů Maxmiliána a Ferdinanda. V královských službách zbohatl a byl povýšen do panského stavu, takže si mohl zakoupit meziříčské panství. Ve městě obnovil latinskou partikulární školu, vedle základní - triviální, a v této době zde byla i tiskárna. Ač katolík, byl ve víře snášenlivý, takže Meziříčí bylo známé náboženskou tolerancí. Luteránská většina konala bohoslužby ve farním kostele sv. Mikuláše, zatímco katolíci využívali hřbitovní kostel na Moráni a špitální kostelík sv. Kříže. Ten byl zásluhou pana Zikmunda opraven a uspořádány i majetkové poměry špitálu. Když Zikmund Heldt roku 1564 zemřel, byl do špitálního kostelíka také pohřben. Jeho druhá manželka Alena Meziříčská mu tam postavila krásný kamenný náhrobek, který se zachoval dodnes.

Vdova po panu Zikmundovi, paní Alina Meziříčská, se podruhé provdala za Václava Berku z Dubé a Lipého, nejvyššího sudího českého království. Paní Alina, vyznáním luteránka, založila ve městě latinskou luteránskou akademii, pro kterou postavila roku 1578 budovu palácového typu naproti kostelu, na místě tří měšťanských domů. Architekt není znám, ale tato budova je ve stylu tzv. vlašské renesance, vzorem byl pravděpodobně Palazzo Pompei ve Veroně.

Na popud paní Aliny se roku 1576 sešli v Meziříčí evangeličtí kněží a šlechtici, aby odstranili roztříštěnost evangelické církve na Moravě. Výsledkem jednání bylo usnesení sjednotit se na stejném učení. Podepsali augšpurskou konfesi a schválili církevní řád kunštátsko-meziříčský. Meziříčské „gymnásium illustre“ existovalo sice jen čtvrt století, ale prošlo jím mnoho později významných osob. Studoval zde například Jindřich Matyáš z Thurnu nebo Matyáš Borbonius z Borbenheimu. V roce 1602 byla škola zrušena a budova uzavřena. Nějaký čas sloužila jako modlitebna evangelíkům po jejich vypovězení z farního kostela, v polovině 17. století pak byla přeměněna v pivovar. V této době došlo k přestavbě hradu na renesanční zámek. Vstupní brána z roku 1578 je zhotovena italskými kameníky ve stejném stylu, jako budova luteránské akademie.

Synové pana Heldta z Kementu zemřeli dříve než matka. Dědičkou se stala dcera Zuzana, provdaná za Jindřicha Brtnického z Valdštejna. Po svém ovdovění se znovu provdala za Zdeňka Berku z Dubé a Lipého. Druhý manžel byl katolík, proto Zuzana z lásky k němu přestoupila na katolickou víru a dokonce vydědila svého syna z prvního manželství Zdeňka Brtnického z Valdštejna. Toho se ovšem vydědění nijak zvlášť nedotklo, protože zdědil majetek po svém strýci a byl jedním z nejbohatších šlechticů na Moravě. Byl to typický renesanční kavalír s rozsáhlými kulturními zájmy. Při své cestě po Evropě se dostal až do Anglie, kde mohl vidět Shakespearovo divadlo. Dochoval se jeho deník, popisující cestu po západní a jižní Evropě (dnes je ve vatikánské knihovně). Po porážce stavovského povstání však byly jeho statky zkonfiskovány a on sám uvězněn na Špilberku, kde roku 1623 zemřel.